Historie zahrad

Historie zahrad

Jak vlastně první zahrada vznikla a kdy? Na tuto otázku už nenajdeme odpověď, můžeme si jen domýšlet souvislosti, okolnosti a smysl tohoto činu.
Na počátku si naši prapředci pomáhali tím, že si užitečné plodiny vysazovali blíž ke svým obydlím a tak vznikaly první cílené výsadby. Společně s vývojem civilizace se vyvíjely i zahrady. První zmínky o zahradách máme od Egypťanů z doby přibližně 4 000 let před n.l., ale ani ostatní kulturní centra nezůstávala pozadu. Vývoj pokračoval dál i u Babyloňanů, Sumerů, Peršanů, Féničanů, Indů a mnoha dalších. Společným znakem těchto zahrad byla jejich pravidelnost a rozdělení celého celku zahrady na menší pravidelné části. Vodní plochy, které tvořily střed zahrad, zpříjemňovaly klima pod rozpáleným nebem. Okolo vysokých zdí, které lemovaly zahradu, se vysazovaly stále zelené dřeviny jako například cedry, cypřiše, vavříny a palmy. Hojně se využívalo také rostlin v nádobách a popínavých rostlin, které se vysazovaly k velkým pergolám např. réva a další ovocné dřeviny.
V Asii se ve stejnou dobu vyvíjely odlišné typy zahrad. Především v Číně a Japonsku vlivem buddhismu vzniklo mnoho nádherných nepravidelných zahrad, ve kterých bylo hojně využíváno vodních prvků a kamene. Cílem tvůrců bylo co nejvěrněji napodobit přírodu a vytvořit celkovou harmonii. Tyto zahrady sloužily především k meditaci a rozjímání.

Na evropském kontinentu, ve starověkém Řecku, vznikaly okrasné zahrady jako atria uprostřed budov. Jednalo se opět o pravidelné zahrady, v jejichž středu byla studna nebo fontána, která příjemně ochlazovala a zvlhčovala vzduch. Celé nádvoří bylo vydlážděno a jen v bočních rabatech byly vysazeny rostliny; střechy byly nakloněny tak, že voda stékala dovnitř dvora a zavlažovala zeleň. Druhým typem zahrad byl tzv. peristyl nebo také vlastní zahradní dvůr. Tento prostor byl tvořen jednou osou, cestou vedoucí uprostřed, ohraničenou stromy. Okolní výsadby tvořily pravidelné záhony trvalek a nižších dřevin. Také venkovní veřejné plochy se upravovaly. Přírodní háje a stromořadí se vysazovaly u významných budov na náměstích a podél cest.
Vývojem civilizace se i zvětšovaly a zdokonalovaly stavby a tím i prostory kolem nich. Románská a gotická kultura se vyznačovala spíše strohostí a jednoduchostí zahrad omezených na areály klášterů a šlechtických sídel. Jednalo se spíše o pravidelné upravené užitkové zahrady nebo o centrální nádvoří klášterů.
Značné hospodářské a kulturní změny 15. století umožnily velký rozmach zahradní architektury. Centrem tohoto dění se stala Itálie. Nový sloh renesance se navracel zpět k člověku a k jeho potřebám. Antická inspirace se projevila i na zahradách. Vznikaly velkolepé stavby a zahrady u nich nebraly konce, navazovaly přímo na okolní krajinu, využívaly nerovností terénu a vody jako hlavního motivu. Výsadby byly často doplňovány plastikami, drobnými stavbami a rostlinami v nádobách. Všechny zahrady byly osově souměrně dělené na dvě části a to květinový parter s pravidelnými stříhanými plůtky a soukromou intimní zahradou tvořenou tvarovanými stromy a různými zákoutími. Krása renesanční zahrady spočívá především v její jednoduchosti, přehlednosti v kontrastu světla a stínů a otevřenými pohledy do krajiny.
V 18. století vystřídalo střídmou renesanci ornamentální baroko. Pravidelné záhony se změnily v oblé křivky stříhaných živých plůtků s pestrobarevnými záhony květin. Jedním ze znaků baroka je použití množství stavebních prvků v zahradě jako například míčovny, belvedéry, umělé jeskyně, ptačí voliéry, oranžérie, skleníky a také divadla. Barokní zahrada byla především reprezentačním prostorem pro konání četných slavností. Snaha o dovršení dokonalosti a exotičnosti pak vedla k tomu, že tyto zahrady byly až přeplněny stavebními prvky a celkově vypadaly nevkusně.
Přirozeným vývojem stylů vznikl romantický sloh. Tvůrci se vrátili k původní kráse přirozené krajiny, inspirování venkovem a čínskými a japonskými zahradami. Tento styl se zrodil v Anglii, proto byl nazván anglický přírodně krajinářský park. Vyznačoval se především svou nepravidelností. Rostliny rostly buď volně, nebo v rozvolněných skupinách, časté byly i průhledy do krajiny. Tento park přímo vybízel k projížďkám na koni a k dlouhým procházkám. Přední úpravy u budov byly tvořeny ještě přetrvávající pravidelnou parterovou výsadbou, byly však střídmější a menší. Z Anglie se tento styl rychle rozšířil do celé Evropy a přetrvává prakticky dodnes.
V 19. a 20. století se stále zvyšoval počet obyvatel ve městech a bylo zapotřebí zřídit více „zelených“ ploch. První veřejné parky začaly vznikat na místech již nefunkční hradeb a opevnění, na březích toků, v okrajových částech a v centrech místo staré zástavby. Velice oblíbené byly trvalkové záhony, které hýřily barvami a tvary, také různé barevné a exotické rostliny se těšily velké oblibě, vznikalo mnoho sbírek a muzeí.
Toto období ukončila 1. světová válka. Po válce se kladl důraz na funkčnost, jednoduchost, používaly se především domácí dřeviny. Sadovnické úpravy se prováděly a provádí komplexně pro celá sídla a zohledňují veškeré požadavky na zelenou plochu. Současná zahradní a krajinářská architektura navazuje na tradice našich předků a dále se rozvíjí a využívá těch nejmodernějších prostředků pro zlepšení kvality našich parků a zahrad.
Bc. Jana Kotrašová, SKYVA s.r.o.